Nezahrádkářka zakládá zahrádku

Založila jsem si zahrádku. Nebo spíš pokouším se o zahrádku. Nemám totiž valné zkušenosti se zahradničením. Zahrádkaření nerozumím, ale moc ráda se učím a hlavně za pochodu. Pozorování a pokus – omyl jsou moje nejoblíbenější studijní metody.

Buďte tedy přímými svědky mého eko-, bio-, homeo- agropokusu.

Možná z toho nakonec bude jeden velký trapas v přímém přenosu, ale nevadí. Riziko podstoupím a budu zde publikovat, jak postupuji a co na to rostlinky.

Když jsem byla dítě, tak si rodiče pořídili chalupu v zahrádkářské osadě. Neměli žádné zkušenosti s pěstováním, protože jsme bydleli v paneláku. Zasadili jsme pár plodin. Pamatuji si jahody, vinohrad a máminu skalku. Na zahrádku jsme jezdívali nepravidelně, většinou o víkendu. A bylo to pro mě tehdy za trest. Nesnášela jsem plení záhonků a tak jsme s bratry většinou zmizeli v nedalekém lese, kde jsme se věnovali spíš šplhání po stromech a sbírání klíšťat. Což zase nesnášela naše mamka, protože nám je musela vytahovat. A tak po krátké době a pár zajímavých i vtipných nezdarech, rodiče chaloupku, s úlevou celé rodiny, prodali.

Tak tolik z historie mého neslavného zahradničení.

Nyní tedy stojím před svým půjčeným políčkem, které je docela zanedbané. Všude je bujný plevel, který je nutno odstranit. Ne že bych si plení vyloženě užívala, ale musím uznat, že se správným vybavením (rukavice, motyčka a sáček na sezení a klečení) mi to jde lépe a už mi ani nevadí, jak tomu bylo v dětství, když při práci potkám nějakou housenku, brouka, pavouka, mraveniště nebo žížalu. Naopak, vnímám jako dobrý signál, že to na mém políčku žije.

Co mi však naopak vadí, je, že při čištění zahrádky nacházím různé kusy plastu, kovové součástky, igelit a ne málo kočičích exkrementů. Co se dá dělat. Přede mnou políčko využíval osamělý chlapík, který si z něj udělal spíš odpadní prostor. No a s kočkami si v budoucnu plánuji nějak smysluplně promluvit a buď nalezneme kompromis, nebo což je více pravděpodobné, budu muset kočičí poklady prostě uklízet. Tak uvidíme, jak tohle dopadne…

Každý týden jsem vyčistila kousek políčka a postupně do něj zasadila různé rostliny. V průběhu března to byly jahody, různé druhy cibule, ředkvičky, mrkev, petržel, špenát, česnek, kopr, rukola, salát, hrášek, červenou řepu. Od poloviny dubna začínám se sazeničkami dýně hokaido, rajčaty, paprikami, okurkami.

Všechny rostliny sázím různě po políčku a až na jednu výjimku, nevytvářím jednodruhové lajny stejné zeleniny. Při výsadbě pouze přemýšlím, kde ta rostlina roste, zda je to objemný kořen, nebo nať nebo popínavka a podle toho jí volím místo k výsadbě. Zkrátka, aby si prostorově nekonkurovaly. Pouze kousek políčka jsem pro srovnání věnovala 3 řádkům, kam jsem zasadila mrkev, petržel a špenát. V průběhu času budu dále prostor mezi rostlinami doplňovat o další sezónní plodiny.

Rozhodla jsem se pěstovat rostliny v tomto organizovaném chaosu tak, aby svým růstem daly co nejmenší prostor plevelu a pokud (nebo spíš až) se objeví nějaký škůdce, aby neměl prostřeno pro obrovskou jednodruhovou hostinu.

Představuji si, že pokud bych byla brouk, milující například mrkev a objevím záhon s mrkví, tak si řeknu: „Wau, tak tohle je opravdu ráj.“ A s tím, jak se pustím do hostiny, tak nejenom že založím početnou rodinu, protože hojnost je nedozírná, ale navíc ještě vyšlu signál všem svým příbuzným a kamarádům. Pokud však najdu jednu mrkev a vedle ní fuj tajbl hrášek, nebo rajče, které mi rozhodně nechutnají, tak se zas tak rozšafně, jako v případě celého záhonu s mrkví, chovat nebudu. A tak teda uvidíme, zda ten brouk v hlavě má společné předky s brouky na políčku.

Jdu na to…