Máš to (opravdu) v genech?

Slyšely jste už pojem epigenetika? Myslím, že ano. Už nějakou dobu je tato vědní oblast celkem v rozmachu. Vím, že se k ní někteří vědci staví odmítavě, přesto se rozvojem epigenetiky věnuje mnoho študovaných hlav na nejvýznamnějších univerzitách světa. Samotné slovo epigenetika pochází z řečtiny a je složeno ze slova genetika, které pochází ze slova γενναω (rodit, produkovat) a předponou epi (επι), která se používá k úpravě původního slova v mnoha významech, jako např. mimo, z vnějšku, nad, dominující něčemu/někomu, následující po něčem atd. Wikipedie praví, že je to věda, která zkoumá změny v genové expresy. Jinými slovy epigenetika zkoumá mechanismy a vlivy, které ovlivní, zda nebo jak se geny projeví.

Někdy se mi zdá, že je epigenetika taková vědní popelka, která je mnohými vnímaná jako pochybná nebo nedůležitá. Zpochybňuje totiž centrálně přijaté dogma, že náš život řídí geny. A připustit si takovou myšlenku je pro mnoho lidí problém. Ostatně, historie opakovaně ukázala, že když se otřásá centrálně přijaté paradigma, vždy to hodně skřípe. Jen doufám, že to tentokrát nebude skřípání stejného ražení, jako když centrální paradigma své doby zpochybňovali G. Galileo, J. Hus nebo J. Bruno.

Geny jsou geny, to se nedá nic dělat…

Kolikrát jste od lékaře slyšely větu, no jo, to jsou geny. S tím nic nenaděláte. A když se v rodině objeví nějaká nemoc, máme často už jasnou představu, že stejnou nemoc zopakují stejné geny také u nás. A právě tento přístup epigenetika zpochybňuje. Zpochybňuje letitou vědeckou mantru, že spouštěčem nebo původcem nemoci jsou geny. A to je vlastně ten největší průšvih.

O epigenetice ve svých přednáškách často mluví pan Milan Calábek, který se nejen epigenetice věnuje dlouhá léta. Všem, koho tato oblast zajímá doporučuji poslechnout si jeho přednášky. Jsou skvělé. Já kromě poslechu pana Calábka četla i knihy od Bruce H. Liptona. Jako první mi do rukou přistála kniha s názvem Biologie víry. Přiznám se, bylo to pro mě místy hodně náročné čtení. Dr. Lipton je buněčný biolog, který působil na univerzitách ve Wisconsinu nebo na Stanfordu a vědce v sobě nezapře. Sice se snaží složité věci zprostředkovat srozumitelně, přesto jsem jeho knihu musela číst opakovaně. Chtěla jsem to, co sděluje prostě pochopit a podrobit rozboru, zda to zapadá do mého vnímání života. Už nějakou dobu mě totiž rozčiluje, když slyším svalování na genetiku všechno, s čím si neumí lékaři rady, nebo čemu nerozumí (a nechtějí to přiznat).

Od doby, kdy byla rozklíčovaná dvojitá šroubovice DNA, se zdálo, že lidstvo rozkrylo tajemství života. Prezentoval to tak vědecký svět, snad všechna světová média a všeobecně jsme tuto myšlenku přijaly jako fakt. Po předcích zdědíme určité geny a podle toho, jaký koktejl těchto genů nám byl namíchán, podle toho se bude náš osud a zdraví vyvíjet. Jenže je to opravdu tak? Mně se taková myšlenka zdá být celkem strašidelná a zkušenosti s homeopatií i klienty mi tuto „pravdu“ úplně nepotvrzují. Co opravdu kolem sebe vidím:

  1. Někteří lidé onemocní závažnou nemocí, aniž by se v jejich rodině v předchozích generacích taková nemoc vyskytla. Přesto často slyší, že je příčina genetická.
  2. Nemoci i příčina smrti se v generacích jedné rodiny často opakují.
  3. Někteří lidé se uzdravují i z nevyléčitelných nemocí, jejichž příčina byla lékaři označena jako genetická.
  4. Jiní lidé se už rodí s různými poruchami nebo nemocemi, které mají genetický původ.

Buď se někteří lidé zázračně dokážou vzepřít vlastním genům nebo to s tou genetikou opravdu nebude tak beznadějné. Myslím, že geny hrají v našich životech opravdu důležitou roli. Ale co když jejich roli jednoduše přeceňujeme? Jsou opravdu pro náš osud tak zásadní a neměnné?

Geny jsou geny, ale nic není ztraceno…

Jak by se vůbec mohl vyvíjet život na této planetě, pokud by geny měly být výsledkem náhodného koktejlu a náhodné mutace (proměny), jak to tvrdil Darwin? Na Zemi existují živočichové, kteří se vyvinuli právě tak, aby přežili ve svém daném prostředí. Také vývoj různých druhů rostlin ukazuje na to, že se rostliny vývojem přizpůsobují prostředí, ve kterém žijí. Podstatou evoluce nemůže být nahodilý výběr genů a jejich nahodilá mutace. DNA nemůže být něco, co by si žilo vlastním životem bez ohledu na vnější prostředí. Jinak by se živočichové nebo rostliny těžko dokázaly přizpůsobit okolnímu prostředí a přežít.

Dle dr. Liptona má gen pouze určitou funkci při tvorbě hmoty, ne však tak zásadní, jak tvrdí genetické paradigma. DNA sídlí v jádře každé buňky. Dr. Lipton ji přirovnává k paměťovým diskům v počítači. Tyto paměťové jednotky však programuje obal buňky (membrána), který reaguje na materiální (hormony, ionty, cytokiny,…) a energetické signály z vnějšího prostředí. Geny jednoduše nejsou naším osudem. Nebo alespoň nemusí být. Nejsou něčím, čemu jsme ponecháni na milost a nemilost. Nejsou něco na co buď máme štěstí nebo smůlu a k čemu jsme nuceni pasivně se přizpůsobit, jelikož s tím nemůžeme nic dělat. Ano, mají zásadní vliv na tom, jak se naše hmotná tělesná schránka projeví, na dělení buněk, ale impulsy na jejich spouštění nebo mutace jsou vlivy okolí jako životní styl, strava, výchova, myšlení, emoce, stres a spousta dalších aspektů.

Všechno je energie

No a proč o tom vlastně píšu? V nemoci i ve zdraví si každý volíme svou cestu. Genetický úhel pohledu je ten snazší. Máte prostě smůlu, vaše geny řídí váš život a to, jaké nemoci vás potkají je věcí náhody nebo prostě smůly. Můžete se i na hlavu stavět, váš osud je předem napsán v genech. Jste v tom nevinně. Epigenetický úhel pohledu naopak říká, že máte na svém zdraví svou vlastní aktivní roli. Prostředí totiž do značné míry můžete ovlivnit výběrem stravy, láskyplnými vztahy, radostným přístupem k životu, svým životním stylem a péčí o sebe z hlediska duchovního i materiálního aspektu. Protože oba tyto aspekty jsou rovnocennou stranou téže mince. Všechno je energie, řekl Albert Einstein. Energie je i to, co se nám jeví jako hmota. Vždyť jsme se to učili už na základní škole. Akorát někdy ji můžeme zkoumat pod mikroskopem a jindy (zatím) ne.

Mám ráda různé experimenty, které dokazují sílu emocí. Jelikož i emoce jsou energie. Není ji možné změřit, není ji možné vidět, a tak jí dost podceňujeme. Což je myslím velká chyba. Podívejte se na pokus, který veřejně dělala IKEA. Najdete ho zde. Při tomto pokusu žijí dvě stejné rostliny v naprosto identickém prostředí, s identickou zálivkou i půdou. Na jednu nepřetržitě mluví nahrávka lidského hlasu s nenávistnými emocemi a na druhou nahrávka s láskyplnými hezkými slovy. Výsledek po několika týdnech ukazuje následující obrázek.

Zdroj: https://pozitivni-zpravy.cz/experiment-s-kvetinami-ukazal-na-potencialni-silu-pozitivniho-mysleni/

Takových experimentů je přitom celá řada. Můžete si je zkusit sami doma a ani při tom nemusíte utýrat žádnou rostlinu. Stačí uvařit rýži, zavřít jí do dvou stejných skleněných dóz, označit si je a na jednu z nich každý den několik minut mluvit hnusně a na druhou láskyplně. Opakujte to denně po dobu alespoň 6 týdnů. Výsledkem budete nejspíš překvapeni.

Vrátím se ještě k pokusu s rostlinami. Představme si, že bychom v něm pokračovali dále. Vzali bychom tu strádající rostlinu k zahradníkovi (nebo botanikovi) a požádali ho, ať ji pomůže. Tento náš zahradník by byl perfektně vybaven vlastní laboratoří. Vliv energetického působení prostředí si moc nepřipouští, zato je specialistou na tento druh rostlin. Zahradník by důsledně prozkoumal buňky oné nešťastné rostliny pod mikroskopem a provedl by několik chemických rozborů a testů. Prohlédl by rostlinu od kořínků po konečky listů, vyhodnotil kvalitu půdy, změřil by průtok živin. Řekněme, že by nakonec objevil problém ve špatné funkci přenosu chlorofylu do listů a nasadil by chemikálii, která by daný problém vyřešila. Alespoň takové jsou výsledky nejnovějších vědeckých výzkumů daného léku. Náš zahradník by tedy zjistil, jak se problém, který byl způsoben v tomto případě energii nenávisti, projeví na hmotné úrovni v buňkách rostliny. Myslíte si, že by rostlina krásně prosperovala, kdybychom ji podávali předepsaný lék, ale nechali bychom na ni působit stejnou nahrávku? Já si to teda nemyslím. A taky si nemyslím, že mi lidé, jsme z pohledu působení energií, emocí a neviditelného a těžko měřitelného prostředí, na tom jinak než tato rostlina. Naopak, máme velmi vyvinutý nervový systém, díky kterému si vlivy prostředí různě uvědomujeme a interpretujeme.

Současná věda již přiznává, že na naše fyzické tělo mají vliv stres, strava, životní prostředí, ale již mnohem užší vědecký kruh si dokáže připustit vlivy, které nejsou lokalizovatelné a jsou navíc téměř neměřitelné, jako jsou emoce, způsob myšlení a vnímání světa, charakter člověka, výchova, kvalita vztahů, traumata nasbíraná v průběhu života atd. Zkrátka, prostředí hraje velkou roli a toto prostředí je potřeba vnímat mnohem víc celostně. Nemyslím si, že je šťastný přístup označit vše, čemu nerozumíme pojmy jako „problém genetického původu“ nebo „psychosomatický problém“, což by se dalo také přeložit jako „nedá se s tím nic dělat“ a „jste hypochondr“. Na kondici všech buněk (rostlin i člověka) má vliv nejen kvalita materiálního ale i duchovního a mentálního prostředí, protože jde vždy o charakter energií, které na buňky působí.

Pomoz si, jak můžeš a můžeš taky homeopatií

No jo, když ale člověk onemocní vážnou nemocí a uslyší, že si za to vlastně může sám, nejenže je toto sdělení pro dotyčného kruté, pochybuji, zda se někomu pouze na základě této informace podaří uzdravit se. Pro pár lidí to může být vlastně super zpráva, ale většinou to není tak snadné. Hodně lidí tato představa spíš naštve, protože jim to nepřijde fér. Když se o někom dozvíte, že je nemocný, většinou pocítíte lítost nebo strach. Sama to tak mám. A když se to týká nás samotných, není lehké přijmout fakt, že jsem si sama přivodila tento hnusný ekzém, roztroušenou sklerózu nebo rovnou rakovinu. No vědomě nejspíš ne (i když to nevylučuji), ale podvědomě, způsobem, jakým myslím, konám, jak vnímám prostředí, ve kterém žiji ano.

Tak co s tím? Já myslím, že je v první řadě na čase začít vnímat duchovní i materiální stránku života a zdraví jako faktory, které mají naprosto stejnou váhu. Navrhuji vnímat prostředí, které ovlivňuje projevy našich buněk skrze geny v širším kontextu a zohlednit co možná nejvíc faktorů, které tvoří a v průběhu života tvořilo naše prostředí. Jde také o současná nebo starší traumata, emoce, životní rány, způsob vnímání různých situací a následnou reakci na ně, temperament, životní příběh a další aspekty života. Zkrátka zahrnout vše, podle čeho homeopat vybírá klientovi homeopatický lék. Protože z hlediska pohledu epigenetiky je to právě prostředí, které ovlivňuje, ale i v minulosti ovlivňovalo to, co se následně projevilo na fyzickém těle.

Homeopatické léky mají většinou podobu bílých globulí, ale neobsahují fyzicky měřitelné účinné látka. Homeopatie působí prostřednictvím energie, čímž následně ovlivňuje duševní i hmotnou oblast člověka. Stejně tak, jako nepotřebujeme vidět energii atomu, nepotřebujeme ani věřit v účinky homeopatie, přesto působí.

Geny nejsou pánem mého zdraví. Uff, mě se při tomto zjištění rozhodně ulevilo. Jak to máte vy? Taky vám dává větší smysl možnost volby než být pouhou pasivní obětí? Budu ráda, když mi napíšete do komentáře váš pohled.

 

Micha 😉

Jsem homeopatkou, protože mi kdysi homeopatie pomohla uzdravit se z vážné nemoci. Od té doby mě homeopatie nepřestává uchvacovat. Díky svým zkušenostem mám v sobě touhu pomáhat dalším lidem, kteří se rozhodnou svěřit mi svou důvěru. Jsem autorkou eBooku s názvem Domácí průvodce homeopatickou léčbou. Tento eBook jsem napsala tak, aby si každý dokázal homeopaticky poradit s běžnými nemocemi bez chemie. Zde se o mém příběhu dočtete více.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.

  • Víte, že homeopatie Vám může usnadnit život? Nebojte se začít.

    Na příkladu léků Aconitum a Belladonna nahlédnete za oponu homeopatické vědy.

  • Nejnovější články
  • Potkáme se na FB ;-)
  • Kategorie